Bivojova heraldika

Heraldické kovy a barvy

Zpět

Heraldické pravidlo o barvách a kovech


Heraldické kovy - zlato a stříbro.
Heraldické barvy - červená, modrá, zelená, černá,
purpurová a přirozená, v barvě lidské pokožky.
Heraldické kožešiny - hermelín, sobol, kunina
a popeličina.

Vexilogové si hrají se širokou škálou barev, protože moderní doba je jim nakloněna. Dnes lze opakovaně dosáhnout přesného barevného odstínu při barvení látek a proto tvorba vlajek a praporů, co do barevnosti, nemá výrazné omezení.
Heraldika ale vznikla v době, kdy se pracovalo jen s několika výraznými barvami. Na základě zkušeností vyplynulo doporučení, jak zacházet s barvami u znaků, které se dá shrnout do dvou vět:
- V heraldice máme dva kovy, zlato a stříbro, obvykle znázorňované žlutou a bílou barvou, a pět základních barev, černou, červenou, zelenou, modrou a purpurovou (ta je v české heraldice velmi málo používaná).
- Barva nesmí být kladena na barvu a kov na kov.
Druhá zásada bývala a stále ještě bývá porušována, přestože při jejím zachování lze vždy vytvořit výrazný a dobře rozeznatelný znak (pro srovnání se podívejte na poslední obrázek).

Jednou jsem se pustil s přáteli do polemiky debaty o možnosti použít ve znaku barvu na barvu. Tvrdil jsem, že lze sestavit výrazný a rozeznatelný znak pouze za použití heraldických barev. Ovšem může si to dovolit pouze člověk s citem pro barvy a výběr heraldických figur. Na to mi bylo odpovězeno otázkou. Jak chceš určit, vybrat, toho, kdo má cit pro barvy a je schopen zřetelný znak sestavit? Po této otázce jsem to vzdal. Mí přátelé měli pravdu. Pokud se povolí výjimky, byť zkušeným tvůrcům znaků, budou obcházet pravidlo o barvách a kovech všichni, kteří se seznámí jen se základy heraldiky. A právě proto by ti, kteří se nazývají heraldiky, heraldickými kreslíři a teoretiky pomocných věd historických, měli jít příkladem a držet se pravidel, která heraldiku zjednodušují a dělají ji čitelnou či čitelnější pro všechny.


Použití přirozené barvy u stromů,
medvěda a lidské tváře.

Přirozená barva

Heraldika zná také tak zvanou přirozenou barvu. Nejedná se o žádnou konkrétní barvu. Když se napíše strom přirozené barvy, pak to znamená, že kmen a větve jsou hnědé a listí zelené. Přestože teď píši o hnědé barvě, kterou heraldika nemá ve svém základním vzorníku, mohu ji použít na figury, které jsou hnědé i ve skutečnosti, medvěd, věci ze dřeva a podobně. Obvykle ji ale v heraldice nahrazujeme jinými barvami, například medvěd se kreslí černý, věci a stavby ze dřeva zlaté.
Stejné je to s barvou lidského těla Evropana, nebo jeho částí. Původně se kreslily nebo malovaly stříbrně nebo zlatě. Dnes se vybarvují přirozenou barvou, která se blíží skutečné barvě lidského těla.

Další barvy v heraldice

Na internetových stránkách věnujících se heraldice nebo v nejnovějších heraldických příručkách, se dovíte, že vedle černé, červené, modré, zelené, purpurové a přirozené barvy, přibyla ještě barva oranžová, hnědá, rudá, šedá nebo dokonce nebesky (světle) modrá.
Vezmu základní tři barvy barevného spektra, červenou, modrou a žlutou (v našem případě zlatou). Když k nim přidám černou a bílou (stříbrnou), získám kromě zelené a purpurové (fialová) základní heraldické barvy a kovy. Zelenou získám smísením modré a žluté a purpurovou smísením modré a červené. A pak mi chybí jen barva vzniklá smísením červené a žluté, tedy oranžová. I pro nás je to barva spíše jižního ovoce a květů, ale pro naše předky ve středověku byla asi vzácná a ke všemu šla ve zjednodušené a stylizované heraldické kresbě nahradit zlatou barvou. Česká heraldika vlastně nepoužívá ani barvu purpurovou, takže chybějící oranžová zase není takové překvapení.


Další barvy protlačované do heraldiky:
oranžová - v české heraldice se nevyskytující,
rudá, označovaná také jako krvavě červená,
hnědá, původně používaná jako přirozená barva,
a šedá, která původně nahrazovala stříbrnou
stejně jak bílá barva.

Z mého (pro některé zastaralého až zkostnatělého) pohledu se zdá přidávání dalších heraldických barev zbytečné.
Oranžová nenašla dosud v české heraldice uplatnění a je zastupitelná zlatem.
Rudá, tmavě červená nebo krvavě červená je z dálky snadno zaměnitelná s červenou nebo hnědou, to pak může vést k omylům při určování znaků.
Hnědá je jednou z variant přirozené barvy pro kožešiny zvířat nebo věci ze dřeva. Lze ji ale zastoupit jinými barvami, jak je uvedeno výše.
Šedá stejně jako bílá zastupuje stříbro. Viděl jsem už použití v jednou blasonu štítu stříbrné a šedé figury. Najednou se blason stává důležitější než vlastní vyobrazení štítu, protože když bude jedna figura stříbrná a druhá šeda, kromě zasvěceného, nikdo ten rozdíl nepozná. Takže pro mě zavedení této barvy do heraldiky, stejně jako rudé, znamená akorát zmatek při určování a popisu znaků.
Krásná je právě ta barevná jednoduchost heraldiky, byť musí heraldika čelit nařčení, že je zkostnatělá právě při porovnání s vexilogií.
Já osobně jsem vexilogii už jednou proklel. To když jsem šel dokoupit kousek praporoviny na rukávy svého historického kostýmu. Původně jsem na kostým koupil červenou praporovinu určenou pro vlajku bývalého Československa. Ale ouha, koupil jsem ji málo. Tak jsem dokoupil pár metrů červené praporoviny určené pro vlajku bývalého Sovětského svazu. Ta ale byla nějaký ten odstín k oranžové.
V tom je heraldika jednoduší. V heraldice jde o to, aby ten, kdo se na znaky podívá řekl rovnou modrá a nezačal v tom hledat odstíny, tmavá, světla, nebeská, námořnická. Zároveň se musí pamatovat na to, že použité barvy a znamení na štítu musí být viditelné a rozeznatelné z dálky. V bitvě rytíři na koních proti sobě přešli do trysku až když je dělilo 50 až 100 metrů a v tu chvíli už museli mít soupeře vybraného.
Znamení na štítu o přibližné výšce 60 centimetrů a šířce 50 centimetrů (rozměry orientační, štíty byly větší i menší) muselo být rozeznatelné na 100 metrů. Aby heraldická figura na štítu byla na tuto vzdálenost rozeznatelná, musela být výrazně kontrastní ke svému pozadí, čili poli štítu. A to vlastně říká ve svém důsledku heraldické pravidlo o barvě a kovu. Pokud dáte na červené, černé, modré nebo zelené pole žlutou = zlatou nebo bílou = stříbrnou figuru získáte vždy kontrastní znak. Nebo naopak když dáte na žluté = zlaté nebo bílé = stříbrné pole černou, červenou, modrou nebo zelenou figuru, získáte totéž.
Pokud píši o červené, modré nebo zelené, mám na mysli jejich střední odstíny. Například modrá se dá použít kterákoliv. Když vezmu světle modrou, stříbrná = bílá figura na ní nebude kontrastní a na sto metrů nepůjde rozlišit erbovní znamení. Tmavě modrá se z dálky bude jevit jako černá, takže můžu špatně určit znak. Se zelenou je to podobné. Tmavě zelená se na dálku dá splést s černou a na světlé nebude z dálky rozeznatelná žlutá figura. U dalších neheraldických barev jejich rozlišitelnost také není z dálky ideální. Oranžová lze zaměnit za červenou nebo zlatou, hnědá se jeví jako černá.


Znak Jeruzalémského království.

Jediná uznávaná výjimka z pravidla o kovech

Tou výjimkou je znak Jeruzalémského království: stříbrný štít, nesoucí zlatý berličkový kříž, který má zlaté volné křížky mezi rameny.
Hypoteticky by důvod mohl být takový: jen bohaté království si může dovolit vyšívat prapory skutečným zlatem. A právě v takové zemi, jakou je Palestina, kde téměř pořád svítí slunce, je zlaté znamení, které odráží sluneční paprsky, vidět na velkou vzdálenost. Pokud by byl jeruzalémský kříž na bílý prapor vyšitý pouze žlutě, tak znamení bude rozlišitelné jen z malé vzdálenosti a ztratilo by svůj význam.

Zpět

Kombinace všech heraldických kovů a barev mezi sebou.